Speciální pedagogika a vzpomínka na prof. Matějíčka

Funguje stále selský rozum vhodné chování je oceněno 

Ke speciální pedagogice jsem se vrátila hlavně proto, že mi nevyhovuje trend psychologizace státního amerického školství. Každý kázeňský prohřešek řeší tým rádobyodborníků a systém pozitivního rodičovství a extrémně pedocentrické výchovy ovládl výchovně-vzdělávací proces. Všude jsou nejrůznější koučové (pozn. nemám ráda moderní výraz kouč a ze všech koučů mám kopřivku), kteří nutí odborníky aplikovat jakousi nefunkční teorii a často sami nemají praktické zkušenosti, ale jsou nabití teorií. Učitelé jsou poučeni, že nesmějí trestat nevhodné chování, ale musejí ho analyzovat.

 U postižených dětí, zdá se, funguje stále selský rozum. Vhodné chování je oceněno a nevhodné chování je okamžitě potrestáno, čili zastaveno. Elementární přístup.

Když mě dnes jedno neverbální dítě kouslo do ruky, frustrováno, že mu zakazuji odpoutávat ostatní spolužáky z židlí s pásy (nebezpečná situace, pokud se jedná o odpoutání spolužáka, který bez připoutání může vypadnout a ublížit si), bylo okamžitě potrestáno a šlo do kouta (time out), přístup ve státní škole neakceptovatelný a zakázaný. A fungovalo to. Akce-reakce. Dítě se znakovou řečí muselo omluvit, odsedělo si trest (kouč by řekl, že je to ponižující a nevhodné) a dostalo jasnou lekci.

A já opět vzpomínám na názory profesora Matějíčka, který miloval děti, ale hlásal, že nevhodné či nebezpečné chování musí být okamžitě zastaveno potrestáním.

Příliš mnoho analýz škodí a pseudoodborníci na výchovu, kteří dávají teoretické rady, občas dělají víc škody než užitku.

 Rodiče i učitelé jsou zmateni, neumějí děti vychovávat instinktivně, protože parta koučů, podivných pseudoodborníků, kteří mají nastudovanou literaturu a mají nulovou praxi, dává rádobyfundované rady, za které se (bohužel) platí.

Euglena Janae Bradley