 |
Z laboratoře nemocnice
|
Zhruba do konce 20. století byly všechny lokalizované nádory bez rozdílu léčeny aktivně. Tento intervenční přístup byl poplatný tehdejší úrovni znalostí o přirozeném vývoji CaP a nepřímo k němu napomohla i potřeba osvojit si nové operační postupy i techniky. RaPE (radikální prostatektomie) se v urologii stala mírou nejvyšší operační kvality a hlad po ní přesahoval oprávněnou poptávku.
Když se po letech zjistilo, že se ani ty „nejzlatější“ ruce a nejdokonalejší technologie nevyhnou nezanedbatelnému procentu komplikací (inkontinence moče, erektilní dysfunkce, rektální komplikace), a hlavně že 30 % mužů má po 5 letech a 50 % po 10 letech biochemickou (PSA – PSAR) recidivu, přišlo velké zklamání. Velmi znepokojujícím bylo i zjištění, že více než 50 % nemocných má indolentní CaP, který aktivní léčbu nepotřebuje. Naopak léčba tumorů tohoto typu je zbytečná, a nadto nemocného svými vedlejšími účinky (komplikacemi) poškozuje.
Spanilé jízdy za CaP ztratily opodstatnění, což ne všichni „rytíři“ akceptovali. Strategii „najdi a znič“ (seek and destroy), kterou provázela éra „ostrých nožů a přežhavených urychlovačů“, vystřídala nová kvalita „přesně zaměř a dostaň pod kontrolu“ (target and control). Jinak vyjádřeno, paušální léčbu (alibistické uděláme maximum a uvidí se) vystřídal racionální přístup.
Ten je výsledkem velmi podrobné analýzy biologických vlastností nádoru, vybalancováním efektivity léčby a jejích nežádoucích následků i zhodnocením stavu pacienta (věk a závažné choroby). I nadále zůstává onkologický princip – vyléčení nemocného s agresivním CaP, anebo alespoň jeho co nejdelší kontrola – základním cílem.
Konkurující závažné choroby a vysoký věk jsou pro život nemocného mnohem větší hrozbou než karcinom – ten se pro pomalý růst „nestihne“ projevit.
Konkurující závažné choroby a vysoký věk jsou pro život nemocného mnohem větší hrozbou než karcinom – ten se pro pomalý růst „nestihne“ projevit.
Změnila se i kritéria hodnocení úspěšnosti léčby. Prvořadým je hodnocení onkologické, hodnocení průběhu léčebného procesu je až následné. Dřívější zájem o co největší počet „lokálně odléčených“ nemocných s minimalizací komplikací bezprostředně souvisejících s léčebnou metodou vystřídaly onkologické parametry (ovlivnění celkové anebo nádorově specifické mortality, prodloužení intervalu bez PSA a klinické recidivy, vliv na kvalitu života v souvislosti s léčbou atd.).
Komplexní zhodnocení povahy nádoru, s přihlédnutím k věku nemocného a jiným závažným chorobám, kterými současně trpí, je výchozím bodem. Musí vycházet ze závěrů velkých studií vedených na principu evidence based medicine.
Důraz se klade vedle onkologických kritérií na kvalitu života, a na snahu prodloužit život za každou cenu. Poslední slovo má vždy nemocný.
Léčebná strategie by měla být výsledkem vyváženosti dlouhodobého přirozeného vývoje většiny nádorů s eventuální potřebou aktivní léčby a s jejím potenciálně negativním dopadem na kvalitu života. To vše s přihlédnutím k věku nemocného a jeho celkovému zdravotnímu stavu. Zcela nová situace staví zainteresované odborníky i nemocné do pozice, v níž novým prvkem je i aktivní účast široce s CaP obeznámeného pacienta, který v konečné fázi sám rozhoduje o způsobu léčby (informovaný souhlas).
Ze strany lékařů vyžaduje, aby opustili překonané a respektovali nové. To klade vysoké nároky na neustálé sebevzdělávání a nutí vzít na sebe přiměřené riziko.
Ke škodě nemocných je, že aplikace nové strategie v praxi probíhá velmi liknavě. Naráží na nedůvěru k novým poznatkům a neochotu opouštět zažité a jisté. Složitost problematiky, nejednoznačnost závěrů, náročnost podrobného zhodnocení situace u každého jednotlivého nemocného a i přetrvávající alibismus vedou k tomu, že je ještě mnoho nemocných léčeno způsobem, který neodpovídá úrovni současných poznatků.
MUDr. Jan Dvořáček, DrSc. přednosta Urologické kliniky 1. LF UK a VFN, vedoucí Katedry urologie IPVZ, Praha
Stamey: „…je to karcinom, kterým onemocní všichni muži, pokud budou žít dostatečně dlouho.“
