Chronický únavový syndrom a doprovodné příznaky. psychoterapie, meditace, hypnóza, arteterapie a muzikoterapie, které u nemocného vedou k uvolnění, zrelaxování a zvýšení sebevědomí.

ZZS zdravotnická záchranná služba v akci

 Psychiatrická onemocnění  

Další názvy: myalgická encefalomyelitida, CFS, chronic fatigue syndrom, CFIDS, chronic fatigue immune dysfunction syndrom, chronický únavový syndrom s imunitní dysfunkcí, islandská nemoc, nemoc Akureyri, nemoc royal free, neurastenie

Popis chronického únavového syndromu

Chronický únavový syndrom je pojem, který u řady odborníku nenašel své místo a často bývá jeho existence zpochybňována. Nicméně daný stav u pacientů existuje a nelze jej dnes popřít. Jistě není pro nemocné lehké se v dnešní době zorientovat, oč se přesně jedná. V mediích je totiž k dispozici celá řada článků a názorů na toto onemocnění, a tak laikovi nezbývá nic jiného než se s některou variantou popisu a příčiny jeho onemocnění ztotožnit. Tento text poslouží jako upřesnění a vyvrácení některých mylných názorů na toto onemocnění, které ještě dnes i mezi některými odborníky panují či panovaly.

Každého z nás potkává únava.
Může to být normální (fyziologická) reakce organismu na zátěž, ať už fyzickou či psychickou, nicméně to může být i nespecifický příznak určitého tělesného (infekce, cukrovka, krevní choroby, nádory) či duševního onemocnění, užívání léků, některých drog apod.
U různých lidí se však únava projevuje různým způsobem a v jiné míře. Někdo si více stěžuje na slabost, nesoustředěnost, ospalost, malátnost, nevůli, jiný může být psychicky vyčerpaný a nechce se mu nic řešit, bez ohledu na to, že by byl nějak tělesně unaven.

V populaci se zvyšuje výskyt únavových stavů, což souvisí s civilizačními faktory – stresem, se stále se zvyšujícími nároky v povolání, domácnostech, v péči o rodinu, o finanční zabezpečení apod.
Obecně panuje názor, že dnešní životní styl je uspěchaný, nevyvážený a obzvláště náročný pro ženy, jakožto nositelky dvojrole – ženy mající své povolání a k tomu povinnosti v domácnosti a v péči o rodinu.
Únavou trpí velká část populace, ale jen asi 2–3% splňují podmínky chronického únavového syndromu. Jedná se o chronickou poruchu spojenou se silnou únavou trvající alespoň 6 měsíců, která neodezní ani po uložení na lůžko. Únava omezuje denní činnosti až pod 50 % stavu dosahovaného před nástupem onemocnění a jsou vyloučeny ostatních příčiny, které by mohly být zdrojem chronické únavy (onkologická onemocnění – nádory, autoimunitní choroby, infekční choroby, psychiatrická onemocnění, endokrinní choroby a další).

Doprovodnými příznaky chronického únavového syndromu mohou být zvýšená teplota, která se zvyšuje po tělesné a duševní zátěži, dlouhodobé bolesti v krku, zvětšení a citlivost mízních uzlin – zejména krčních, bolesti svalů, kloubů a hlavy, poruchy spánku, světloplachost, zapomnětlivost, napětí, úzkost, neklid a další neuropsychické změny a náhlý začátek problémů. Pokud není stav vhodně léčen, může nemocného i invalidizovat.
Dříve hodně diskutované téma souvislosti tohoto syndromu s viry Ebstein-Barrové (EBV) a výskyt protilátek proti EBV u pacientů značící prodělané či akutní onemocnění vyvolané právě touto infekcí, byla zpochybněna již v několika studiích. Navíc se udává, že utvořené protilátky proti virům EBV, tj. známka prodělaného onemocnění (promořenost) má v populaci více než tři čtvrtiny jedinců, ne-li 90%. Dnes se víceméně jako vyvolávající příčina dají považovat opakované stavy nemocnosti (různé virózy), životní krize nebo zátěžový způsob života.

Pro pacienty je často těžké přijmout fakt, že se u nich neprokáže žádné tělesné onemocnění a jsou lékařem v horším případě buď ignorováni nebo v lepším případě doporučeni na psychiatrii. Skutečně je tomu tak – chronický únavový syndrom je dnes pojímán jako onemocnění klíčící na podkladě psychické poruchy a bývá ztotožňován s psychiatrickou diagnózou neurastenie (diagnóza F 48.0).

Neurastenii řadíme mezi neurotické poruchy, kdy si pacient stěžuje převážně na únavu a vyčerpání, které nejčastěji přičítá nějaké tělesné nemoci. Obvykle se dělí do dvou typů, které se víceméně překrývají. První typ souvisí se zvýšenou únavou po duševním vypětí (např. při problémech v zaměstnání, v rodině…), druhý typ pak s pocity zvýšené únavy a fyzické slabosti po minimální tělesné námaze. U obou typů se mohou vyskytovat příznaky jako jsou bolesti hlavy, neschopnost se radovat (anhedonie), podrážděnost, úzkost, depresivní stavy, nespavost či naopak zvýšená spavost (hypersomnie), obavy o své zdraví a mnohé další. Druhý typ pak asi nejvíce koreluje s termínem chronický únavový syndrom, neboli CFS (chronic fatigue syndrom).
Rizikové faktory únavového syndromu
Rizikovým faktorem pro vznik onemocnění je psychické i fyzické přepětí, stres, neschopnost relaxovat. Jsou i podklady toho, že v některých rodinách se tento syndrom vyskytuje častěji, což znamená, že existuje i určitá genetická vloha vyšší vnímavosti na podněty, které mohou onemocnění vyvolat (zejména pak u jedinců, kteří hůře zvládají stresové situace apod.).
Prevence únavového syndromu
Vhodnou prevencí se rozumí naučit se zvládat vlastní život tak, abychom nebyli přepjatí, pěstovat si zdravou sebedůvěru, pravidelně si dopřávat odpočinek, najít si koníčka, kterým se můžeme odreagovat a odpočinout si. Jelikož často bývají spouštěčem problémy ve vztazích, ať už rodinných či v zaměstnání nebo jinde, je přínosné se naučit vhodně jednat s lidmi a tzv. „pěstovat dobré vztahy“, i když některé životní události samozřejmě ovlivnit nedokážeme.
Příznaky únavového syndromu
Chronický únavový syndrom obvykle začíná náhle, zdánlivě bez zjevné příčiny. Nemocní si stěžují zejména na neadekvátní únavu, která nekoreluje s prováděnými úkony a denní činností. Spánek a odpočinek ovládá celý den nemocného a přitom nepřináší úlevu. Častá je i progrese onemocnění do té míry, že dotyčný již není schopen vstát z lůžka a normálně fungovat, až si nakonec musí zařídit pracovní neschopnost.

Pracovní neschopnost může mít několik týdnů, měsíců i let a v závažných případech se do pracovního procesu již někteří jedinci nevrátí nikdy. Syndromem trpí častěji ženy ve středním věku, což je vysvětlováno jako vyšší pracovní vytížení žen v práci, a poté i v domácnosti a v péči o rodinu.
 Vedle únavy se pak mohou objevit i bolesti v hrdle, zduřelé krční uzliny (což bylo dříve připisováno právě infekci virem EBV), bolesti hlavy a svalů (proto dříve označení myalgická encefalomyelitida), bolesti kloubů, poruchy spánku (nespavost či zvýšená spavost-hypersomnie), závratě, podrážděnost a mnohé další.
Léčba chronického únavového syndromu
Přibližně polovina nemocných se uzdraví spontánně sama a bez léčby. Druhá polovina takové štěstí nemá, nicméně onemocnění je léčitelné a relativně zvládnutelné, pokud je podchyceno včas a nemocný se dostane do rukou odborníka a je ochotný spolupracovat a přijmout fakt, že může být i psychicky nemocný (což v dnešní uspěchané a tvrdé době není samozřejmě nic výjimečného).

Z léčebného hlediska je nejdůležitější vyhnout se dohadování o příčinách poruchy a přijmout psychické onemocnění jako fakt. Připomeňme, že únava fyzická i psychická jsou stejně důležité a obojí je řešitelné.

Jelikož nemocný, který se cítí unavený, častěji či stále odpočívá, aby se vyhnul ještě vyšší únavě, ubývá mu i svalová hmota. To je také příčinou stále se snižující výkonnosti. V nemocném to zvyšuje pocit, že je stále více a více unavený. Jedná se o začarovaný kruh. Je proto důležité, aby nemocný určitou předepsanou činnost vyvíjel a plánovitě svou aktivitu zvyšoval.

S nemocným je obvykle probrán dosavadní život a určité životní události jsou zhodnoceny a případně prodiskutovány jako vyvolávající faktory (významné životní události, konflikty apod.). Vhodnou léčbou je i skupinová a individuální psychoterapie, meditace, hypnóza, arteterapie a muzikoterapie, které u nemocného vedou k uvolnění, zrelaxování a zvýšení sebevědomí.

Z léků se používají farmaka podávaná při depresích, tedy antidepresiva. Odstraňují přídatné depresivní stavy a úzkosti, obavy z onemocnění a v léčbě syndromu mají celkově velmi dobrý účinek.

Pokud trpíte dlouho trvající únavou, jejíž příčinu si nejste schopni odhalit, měli byste určitě navštívit praktického lékaře, který minimálně provede prohlídku a krevní testy, aby vyloučil infekční, či jiné onemocnění. Může být vyvolána i dlouhodobým nedostatkem spánku, proto dbejte na vhodný harmonogram spánku a pracovních činností. Nepřetěžujte se v práci, činnost v rodině spravedlivě rozdělujte i mezi ostatní její členy – pokud to jde. Najděte si koníčka (např. jógu), který vám pomůže zvládat stres a přetažení, pravidelně relaxujte.
Komplikace únavového syndromu
Nejzávažnější komplikací, při nevhodné či žádné léčbě, je invalidizace pacienta, který již není schopen docházet do zaměstnání, vést normální rodinný život a vůbec vést život takový, jaký vedl před výskytem poruchy.
U pacientů trpících tímto syndromem často nacházíme zvýšený výskyt depresí a úzkostných stavů, pramenících z beznaděje, kterou prožívají při dlouhotrvající únavě, jejíž příčinu si neuvědomují, nedokáží si jí vysvětlit, zbavit se jí, ani nijak potlačit. Nejhorší pro pacienta pak je odmítaní léčby a přítomnosti poruchy ze strany lékaře, což může vyústit až k těžkým depresivním stavům.

myalgická encefalomyelitida, CFS, chronic fatigue syndrom, CFIDS, chronic fatigue immune dysfunction syndrom, chronický únavový syndrom s imunitní dysfunkcí, islandská nemoc, nemoc Akureyri, nemoc royal free, neurastenie

Buď problém řešíme tím, že zaútočíme, anebo od něj utečeme...

Problém řešíme...nebo utečeme

Bible začíná krutou bratrovraždou prvních dětí Adama a Evy. Čili ty vztahy byly vždycky špatné, ale vědělo se, že je to špatné a neříkalo se tomu prkotina.   Hledalo se řešení, které vedlo k nějakému rozuzlení a pozitivnímu vyústění. Dneska se hledá řešení v obviňování toho druhého a tím jsem s případem hotov, eventuelně já uteču do nějakého opojení a jsem s tím prostě také vyřízen.  

 Buď problém řešíme tím, že zaútočíme, anebo od něj utečeme

 Tady platí dvě podobná slova, která si často ve své psychiatrické praxi uvědomuju, útok a útěk. Buď ten problém řeším tím, že na tebe zaútočím anebo ten problém řeším tím, že od něj uteču. Není dobré ani jedno ani druhé, protože jestliže tě obviním, tak jedním prstem té ruky ukazuju na tebe tím ukazovákem a ty tři ukazují na mě, že já jsem trojnásobně vinen víc než ty.

   A při útěku to nechám nedořešené. Ale ono mě to pronásleduje. Tady bych doporučoval, aby ti lidé ani neútočili ani neutíkali, ale aby řešili nejoptimálnější východisko pro všechny strany.   Zase bych mohl uvádět příklady z praxe a je to třeba střídavá péče u dětí. Dítě se stává obětí, je to nárazník mezi dvěma vagóny a ti rodiče v tom sporu hledají svoje vítězství. Aby okolí vidělo „já jsem v právu“.   Jsou tam soudy, to je nekonečný příběh.

Léta se soudí a to dítě trpí. Útočí jeden na druhého, eventuelně to dítě to řeší útěkem. Takže ten útok a útěk najdeme v řadě případů ve vztahu mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi i mezi generacemi.


Max Kašparů

Poruchy osobnosti ve vrcholné politice a diagnostika v soudobé demokracii

Socha mocnáře z Písku (písku) - klikněte pro zvětšení...

Hybris,
neboli syndrom mocenské pýchy byl popsán psychiatrem Davidem Owenem a je považován za „pravděpodobně získanou poruchu osobnosti“. Poruchou osobnosti se v evropském pojetí rozumí hluboce zakořeněné a trvalé způsoby chování, které se významně nebo krajně odchylují od způsobů, jimiž průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí, jedná….
Syndrom mocenské pýchy nepostihuje jen lidi ve vysoké politice, ale i ve vrcholných pozicích ve finančních, církevních, vojenských, vědeckých, kulturních a jiných organizacích a je zřejmé, že činnost lidí, kteří trpí touto poruchou a ovlivňují ze svých postů životy mnoha lidí, ba celých lidských společenství, má své negativní důsledky.

Celosvětově se odhaduje, že v průmyslově rozvinutých společenstvech postihuje nějaký druh poruchy osobnosti kolem 11 % dospělé populace (7 – 15%). Je čistou spekulací dohadovat se, zda podíl lidí s poruchou osobnosti je mezi vrcholnými politiky vyšší než mezi „obyčejnými“ smrtelníky.

„Přirozená moc některých lidí nad jinými je princip všech lidských organizací a lidských kroků vpřed,“ řekl Bertrand de Jouvenel, francouzský filosof a ekonom, kromě lidských kroků „vpřed“ měl možná dodat i „vzad“. Na moci samotné není nic špatného, problém je patologická moc, která se může projevovat syndromem mocenské pýchy. Jejími příznaky jsou lhostejnost k utrpení jiných a nedostatek empatie, vychytralost, bezohlednost, přenášení viny a odpovědnosti na jiné, závislost na moci jako na droze, vyžadovaná závislost druhých na vlastní osobnosti, pocit morální oprávněnosti vlastního konání, narcistický sklon chápat svět jako arénu výkonu své moci, nepřiměřený zájem o vlastní vzezření a prezentaci, mesiášský způsob hovoru, krajní důvěra ve vlastní úsudek, pohrdání kritikou, ztráta kontaktu s realitou, krajní pýcha a další.
Diagnóza syndromu mocenské pýchy vyžaduje přítomnost nejméně tří příznaků. Zmíněný syndrom se rozvíjí v rozmezí jednoho až devíti let života na mocenské špičce.

Nelze vyloučit, že pro rané lidské skupiny mohlo být evolučně výhodné, měli-li své „psychopaty“, lidi, kteří nevěděli, co je strach, empatie, soucit, byli vysoce útoční a překračovali morální normy, avšak jejich činnost byla cílena mimo vlastní skupinu, proti nepřátelům.

Mocenská pýcha a závislost na vlastní moci jsou známy, co svět světem stojí a pro své okolí byli takto stižení v mocenských špičkách vždycky rizikem. Pokud je společnost skutečně demokratická a svobodná, neměli by se ve vrcholných politických pozicích lidé takto stižení vyskytovat. Pokud by se dostali k moci, měly by demokratické mechanismy mít schopnost se jich zbavit. Soudobá formální demokracie mnohé nedůvěryhodné politiky naopak udržuje ve funkcích tak pevně, že je nemožné se jich zbavit a jakmile přijdou o svou pozici, objeví se ihned v jiné, třebaže možná na čas méně nápadné.

Zdroj: František Koukolík, Mocenská posedlost

Psychofarmakolog pozitivní osobnost a legenda české psychiatrie MUDr. Oldřich Vinař. Pamatuj! Přehrajte si pokud vám bude zle přátelé. Depku odstraníte a slova pana doktora vás zdravě nakopnou!

Síla mládí

Poznámka a citace z blogu Oldřicha Vinaře:

ADHD (Attention Deficit and Hyperactivity Disorder) je velmi častá psychická porucha projevující se špatnou koncentrací pozornosti a hyperaktivitou.

Zpočátku bylo diagnostikováno hlavě u dětí jako „malé“ organické poškození mozku. I dnes je u dětí stále častější. Dospělí jsou ji vystaveni tehdy, když se musí znovu a znovu po vyrušeních soustřeďovat na duševní práci. Je např. prokázáno, že kardiovaskulární nemoci, zvl. infarkt myokardu je daleko častější než jinde, protože lidé jsou vystaveni hluku startujících a přistávajících letadel. Letišť však naštěstí tolik nepřibývá. Přibývá však lidí a dětí, které sledují často televizi.

Televize nahrazuje rozhovor s někým z rodiny nebo přáteli. Oběťmi televize jsou hlavně děti. I ty, které se dříve rády dívaly na pohádku, se začínají při pohádce nudit. Je to „pořád stejné.“ Pořád je tam stejná pyšná princezna, pořád stejný král Miroslav. Jsou pro ně přitažlivější rychlé střídající se šoty reklamy. Rodiče posadí dítě k televizi a mají od něho pokoj. Přizpůsobuje se tomu i beletrie. Sotva se dnes často kupuje Tolstého Válka a mír nebo několikadílný román Jih proti severu. „Čtou se“ leda komiksy a témata těchto románů. Není náhodou, že Nobelovy ceny za literaturu dnes dostávají autorky relativně krátkých povídek jako třeba Alice Munroová.

Pan doktor je také blogger jako my!

Pamatujte si. Je mu 88 let. Vzdělaný lékař, zkušený uznávaná zejména v Americe, kde stále přednáší...co on řekne patří do zlatého rámečku a je k nezaplacení!

MUDr. Oldřich Vinař. Pamatuj! Přehrajte si pokud vám bude zle přátelé. Depku odstraníte a slova pana doktora vás zdravě nakopnou!

Mozek a trénování paměti. Diagnostika syndromu demence. Prof. Pafko a sport. #Alzheimerova choroba, Demence, Diferenciální diagnostika, Mozek, Neurologie, Pozitivní myšlení, Psychiatrie a psychologie, Stáří.

Prof. Pafko trénuje na kole a má stále vynikající paměť

Trénování paměti
jako efektivní nástroj proti mentální deterioraci u stárnoucí populace.

To, co vidíme, slyšíme, chutnáme nebo čicháme, se promítá do odpovídajících center v mozkové kůře. 
Na chvilku. Pokud si máme tyto otisky zapamatovat, musí z mozkové kůry postoupit do části mozku jménem hipokampus, kde je každému vjemu přidělen jakýsi dočasný čárový kód. Podle tohoto kódu je náš mozek schopný později vzpomínku vytáhnout a použít.
Protože se ale denně potkáváme se spoustou vjemů, mozek některé vypouští a nechává si jen ty důležité. Třeba podpořené silnou emocí (i negativní) nebo častým připomínáním.
Hipokampus (lat. hippocampus - mořský koník) je součástí velkého mozku. Umístěn je ve střední části spánkového laloku, jeden v pravé a druhý v levé mozkové hemisféře. Je součástí limbického systému a hraje velkou roli při krátkodobém uchovávání informací a při prostorové orientaci.

Při Alzheimerově chorobě je hipokampus mezi prvními částmi mozku, která utrpí poškození. Poškození hipokampu může také způsobit nedostatek kyslíku (anoxie), zápal mozkových blan nebo epilepsie střední části spánkového laloku. Lidé se značným poškozením hipokampu trpí poškozením paměti a neschopností ukládat nové informace.
Patofyziologickým mechanismem kognitivních poruch jsou strukturální změny mozku
 primárně neurodegenerativní (např. Alzheimerova, Parkinsonova chor.)
či sekundární (např. vaskulární demence, intrakraniální expanze).
U tranzitorních a reverzibilních poruch (hypotyreóza, delirium) jde o funkční postižení neuronu. V obou případech nacházíme poruchu metabolismu neuromediátorů (acetylcholin, serotonin, dopamin ad.), glukózy a zhoršenou funkci postižených oblastí (SPECT, funkční magnetická rezonance).

Nejzávažnější kognitivní poruchou je demence , která je definována jako „ komplexní klinický syndrom charakterizovaný poklesem až ztrátou globálních intelektových schopností v důsledku organického postižení mozku, která je obvykle ireverzibilní a trvale progredující a nepříznivě ovlivňuje pracovní a sociální funkce pacienta.Trvání poruchy je nejméně 6 měsíců. Nejsou přítomny poruchy vědomí" (MKN 10, DSM IV).
Symptomy demence jsou přítomny u více než 50 onemocnění a v etiopatogeneze se uplatňují genetické, vaskulární, metabolicko-toxické a lékové vlivy, neuroinfekce a další faktory.

Mírná kognitivní porucha je nově diagnostikovaná klinická jednotka, která nedosahuje hloubky ani intenzity demence. Předpokládá se, že jde o časnou (preklinickou) fázi demence, což podporují i některé neuroanatomické nálezy. Prognosticky 50 až 80 % nemocných během několika let progreduje do demence.

Deprese je charakterizována vystupňovaným smutkem, který je často doprovázen i kognitivními symptomy (porucha paměti, bradypsychismus). Začátek je relativně náhlý, nebývají poruchy orientace ani konstrukčních schopností a léčba antidepresivy zlepší i kognitivní poruchu.

Delirium (akutní stav zmatenosti) je definováno jako akutně vzniklá tranzitorní globální porucha kognitivních funkcí. Od demence se liší rychlým nástupem během hodin a kolísáním kognitivní poruchy (zhoršení paměti, dezorganizované myšlení,dezorientace) v průběhu dne. Je přítomna kvalitativní porucha vědomí, pozornosti a myšlení, zvýšená psychomotorická aktivita, neklid, agitovanost nebo naopak útlum a měnlivost příznaků. Delirium je nejčastěji vyvoláno léky, alkoholem, vysazením návykových látek, akutním onemocněním (kardiální dekompenzace, infekce, trauma), hypoxií nebo metabolickou poruchou.

U benigní poruchy paměti je mírná porucha výbavnosti získané informace. Vštípivost (zapamatování) a zpracování informace až na mírné zpomalení nebývá porušeno, někdy bývá lehce snížena pozornost. Porucha je benigního rázu, tzn. že přechod do demence není častější než u běžné populace (incidence 1-2 % ročně).

Fyziologické stárnutí mozku není doprovázeno závažnější kognitivní poruchou.

Přečtěte si také.......Mozek a jeho aktivní stimulace


Literatura: Koukolík F., Jirák R.: Diagnostika a léčení syndromu demence, Grada Publishing, Praha, 1999


#Alzheimerova choroba, Demence, Diferenciální diagnostika, Mozek, Neurologie, Pozitivní myšlení, Psychiatrie a psychologie, Stáří

Speciální pedagogika a vzpomínka na prof. Matějíčka

Funguje stále selský rozum vhodné chování je oceněno 

Ke speciální pedagogice jsem se vrátila hlavně proto, že mi nevyhovuje trend psychologizace státního amerického školství. Každý kázeňský prohřešek řeší tým rádobyodborníků a systém pozitivního rodičovství a extrémně pedocentrické výchovy ovládl výchovně-vzdělávací proces. Všude jsou nejrůznější koučové (pozn. nemám ráda moderní výraz kouč a ze všech koučů mám kopřivku), kteří nutí odborníky aplikovat jakousi nefunkční teorii a často sami nemají praktické zkušenosti, ale jsou nabití teorií. Učitelé jsou poučeni, že nesmějí trestat nevhodné chování, ale musejí ho analyzovat.

 U postižených dětí, zdá se, funguje stále selský rozum. Vhodné chování je oceněno a nevhodné chování je okamžitě potrestáno, čili zastaveno. Elementární přístup.

Když mě dnes jedno neverbální dítě kouslo do ruky, frustrováno, že mu zakazuji odpoutávat ostatní spolužáky z židlí s pásy (nebezpečná situace, pokud se jedná o odpoutání spolužáka, který bez připoutání může vypadnout a ublížit si), bylo okamžitě potrestáno a šlo do kouta (time out), přístup ve státní škole neakceptovatelný a zakázaný. A fungovalo to. Akce-reakce. Dítě se znakovou řečí muselo omluvit, odsedělo si trest (kouč by řekl, že je to ponižující a nevhodné) a dostalo jasnou lekci.

A já opět vzpomínám na názory profesora Matějíčka, který miloval děti, ale hlásal, že nevhodné či nebezpečné chování musí být okamžitě zastaveno potrestáním.

Příliš mnoho analýz škodí a pseudoodborníci na výchovu, kteří dávají teoretické rady, občas dělají víc škody než užitku.

 Rodiče i učitelé jsou zmateni, neumějí děti vychovávat instinktivně, protože parta koučů, podivných pseudoodborníků, kteří mají nastudovanou literaturu a mají nulovou praxi, dává rádobyfundované rady, za které se (bohužel) platí.

Euglena Janae Bradley

Co znamená frustrace v našem životě

South Africa original photo comfort for the soul 

Frustrace podle psychologie

• znamená zmaření touhy, zklamání

• vyjadřuje situaci, kdy člověk směřuje k určitému cíli, ale nemůže ho dosáhnout, protože se mu do cesty staví pořád nové a nové překážky a člověk už nemá sílu je překonat

• lišíme se stupněm odolnosti k zátěži - frustrační tolerance

• frustrující situace - překážka se jeví jako nepřekonatelná

• problémová situace - stále je "vše otevřené" - je zde šance na úspěch

nejčastější odpovědí na frustraci je agrese; nebo může dojít k následujícímu:

regrese - návrat na jiné vývojové stupně

kompenzace - nalezení nového cíle

bagatelizace

racionalizace - vysvětlování si důvodu: "Proč k tomu vlastně došlo?"

frustraci obvykle hůře snášejí děti; hůře se také snáší frustrace působící individuálně - pocit, že jsem v tom sám
-
Organismus, který je připraven bojovat s problémem, neustále naráží na neřešitelnost překážky, která nás odsuzuje k pasivitě, nečinnosti, bezmocnému čekání... Tímto nahromaděnou energii „k boji“ musíme nějak vybít nebo přetransformovat. Cítíme stále dokola vztek, napětí a zklamání z neúspěchu a tak přichází přirozený důsledek snahy o vyřešení neřešitelné situace, organismus se frustraci brání. Nejčastěji tento stav řešíme agresí, ať už slovní, kdy nadáváme na příčinu frustrace, na svět a na všechno kolem sebe anebo agresi namíříme přímo proti něčemu či někomu a tak poškozujeme věci, ubližujeme někomu druhému, či dokonce poškozujeme sami sebe.
Překážka, která brání vyřešit problém může být jak v okolním prostředí, tak uvnitř frustrovaného:
Překážkou z okolního prostředí mohou být třeba peníze, které měly přijít a se kterými se počítalo pro uhrazení účtu, jste frustrovaní, protože musíte počkat, až peníze dojdou a do té doby máte svázané ruce. Tento problém se ovšem vyřeší v momentě, kdy se částka objeví na účtu.
Překážkou uvnitř je například averze k rodinnému příslušníkovi, se kterým kdysi došlo k hádce a od té doby jste se nesetkali, ale při každém setkání s ostatními členy rodiny se o tom mluví, z čehož jste frustrovaní, ale váš odpor k setkání s oním příbuzným brání uzavření celé situace.
- Frustrace mění pozitivní přístup v přístup negativní. Negativní přístup sráží osobní disciplínu na minimum.
- Míra odolnosti vůči frustraci je vrozená. Jedinec s nižší frustrační tolerancí prostě snáze podléhá důsledkům frustrace. Není však zcela bezmocný. Pravidelné vystavování se frustračním vlivům naši frustrační toleranci zvyšuje. Lidé s vážnými životními problémy (např. těžce nemocné dítě) se zpravidla nenechají vyrušit ze vzácného klidu banalitami. Uměním je rozlišit „malé“ a „velké“ věci. „Malé“ věci nestojí za naše nepříjemné emoce.

Člověk se frustraci podvědomě brání pomocí naučených v minulosti osvědčených obranných mechanismů.

Deprese v seniu může mít různé formy, od tzv."smutku všedního dne", přes existenciální deprese až po těžké patické formy.

Originální fotografie z ostrova Korsika

DEPRESE

Depresivní syndrom je chorobná (afektivní) porucha nálady, která nepříznivě působí na myšlení, chování a jednání jedince.
Zvyšuje se přitom strach, napětí, apatie a naopak klesá schopnost soustředění, vnímání, myšlení, rozhodnost, soudnost a další mentální funkce. Může trvat týdny i měsíce a ve stáří doprovázet četné somatické a vegetativní obtíže. V séniu může mít různé formy, od tzv."smutku všedního dne", přes existenciální deprese až po těžké patické formy.
  Suicidalita ve stáří stoupá 7 až 10 x a výrazně se zvyšuje i počet dokonaných sebevražd. Jen asi 10%
seniorů je skutečně adekvátně léčeno. Vždy je třeba věnovat pozornost přítomnosti poruch nálady:
- smutek a úzkost (až 80%),
- apatie a hypochondrie.
Rizikové faktory deprese:
-výskyt deprese v anamnese,
-choroba, bolest, dysaptibilita,
-postižení mozku,
-léky - hlavně antihypertensiva, psychofarmaka, antiparkinsonika,
-závažné životní události,
-sociální a ekonomické okolnosti.
a) velká deprese: depresivní nálada, poruchy spánku, nechutenství, hubnutí, suicidální tendence, psychomotorická retardace, špatná koncentrace, sebeobviňování a nedostatek zájmu o okolí, v trvání alespoň 2 roků.
b) melancholická deprese: převažuje naprostá ztráta zájmu o okolí a dochází k oploštění diurnální rytmicity a psychomotoriky.
c) lehká až střední deprese: ve stáří velmi časté....trvají týdny až měsíce a mohou odeznít i spontánně.
d) larvovaná deprese: somatické obtíže maskují projevy deprese.

Ve stáří převažují sekundární deprese, které navazují na somatické, sociální a ekonomické faktory.
V diagnostice depresí používaná s oblibou Geriatrická škála depresí, dle Yesavageho. V léčbě pak
mimo obecných opatření, ve smyslu řešení kausality, se nabízí škála farmakotherapie antidepresiv:
• 1. generace (Prothiaden,Petylyl,Nortilen)
• Moderní atypická antidepresiva (Fevarin, Seropram, Deprex, Zoloft)
• z moderních inhibitorů aminooxidáz (Jumex, Aurorix)
• V období do nástupu účinku antidepresiv jsou vhodná anxiolytika.
• Neurol,Oxazepam,Lexaurin, atd.
• U těžších depresí až léčba psychiatrická,včetně elektrokonvulze za hospitalisace v péči psychiatra


Motto: „Šťastný člověk,který se dožije své senilní demence“.

NINIVEWEBSITE: Psychologie deprivanství a vývoj vzniku zla na každý den terminologie a výklad. Vzpoura deprivantů a vztah k normalitě.

Prof. MUDr. František Koukolík DrSc hovoří o Vzpouře deprivantů

NINIVEWEBSITE: Psychologie deprivanství a vývoj vzniku zla na každý den terminologie a výklad:

DEPRIVANTI A DEPRIVANTSTVÍ

Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů normality nedosáhli nebo o ni přišli, a to normality spíše v citové a hodnotové oblasti nežli v oblasti intelektové.

ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni rozsahu „nepovedení“, případně „zmrzačení“, nikoliv nemocní
jsou zahrnování do antropologické a sociokulturní kategorie, neboť kategorie diagnostická a lékařská jsou mnohem užší
v současnosti došlo k obrovskému nárůstu deprivanství, k jejich tzv. „vzpouře“

- - pro další informace kliknout na odkaz tady:

>>>   Deprivanti jako důsledek a pohon současné společnosti.



#deprivace #psychologie #normalita #vzpoura deprivantů #psychiatrie #Koukolík

NINIVEWEBSITE: Si hoc superaveris, crede cetera faciliora esse futura (fore)

NINIVEWEBSITE: Si hoc superaveris, crede cetera faciliora esse futura (fore): "Porucha osobnosti se obvykle projeví v období puberty a dospívání, a přetrvává prakticky celý život. Poruchou osobnosti trpí v celosvětovém průměru asi 8-10% populace. Což znamená,že by v ČR mohlo být okolo 1 milionu lidí s touto poruchou. Společně s touto poruchou se mohou objevit i jiné psychické potíže jako jsou úzkosti, deprese, sklony k zneužívání alkoholu či drog, nebo závislost na nich, tendence k sebepoškozování, pokusy o sebevraždu, psychosomatické potíže (zdravotní potíže bez jasného tělesného původu), depersonalizace a derealizace, i přechodné psychotické stavy."

Znaky osobnostních poruch u člověka.

Klid na duši - horský terén - krátký oddech od deprivantů

Sociálně úspěšní, subkliničtí, sociálně přizpůsobení psychopati, kterým říkáme deprivanti mívají také některé znaky poruch osobnosti.

U těchto ofenzivních deprivantů se v některých sociálních situacích a interakcích projevují některé znaky antisociální poruchy osobnosti a dalších pathologií. Příkladem jsou histrionské, narcistické, paranoidní nebo dysforické poruchy osobnosti.

Ta skutečnost, že se u deprivantů shledáváme jen s některými znaky poruchy osobnosti jen v jistých situacích a interakcích, s nikoli velkým počtem znaků ve většině situacích je odlišuje od lidí s plně vyvinutou, klinicky definovanou poruchou osobnosti.

K pochopení deprivantů bývá nutné delší sledování z blízkosti. Jejich masmediální obraz, pokud jsou veřejně činní na "makroúrovni" je dokonale zavádějící. V masmédiích mívají "své lidi", případně je zcela kontrolují.

Další sdělení v pokračování - pro přemýšlení si přehrajte video, než se neznámé formulace usadí ve vašem vědomí. Některé odbornější termíny nutno vyhledat.

Znaky osobnostních poruch

Že je třeba se učit neustále, věděli a tvrdili veřejně i různí sociopaté znáte to - učit se, učit se...pro dnešní rychlý vývoj světa je potřeba vědět víc, kde se kdo skrývá a je nejasně i nepřesně označen za veřejného podivína, magora, demagoga, blbce lidově. Věda pokročila a zná své poruchy osobnosti dokonce podle skóre závažnosti (výskytu), které jim přisoudilo 496 náhodně zvolených, plně kvalifikovaných, zkušených amerických psychiatrů a psychologů. Stejně tak u antisociální poruchy.

Histrionská porucha osobnosti

1. Vyžaduje trvalé citové projevy druhých lidí ve vztahu k sobě, vyžaduje nadměrné uklidňování, souhlas s tím, co dělá.
2. Sklon k vytváření rychlých a intenzivních citových vazeb, pocity a očekávání, které nevyplývají ani ze souvislosti ani z minulosti.
3. Vytváření vazeb nebo romantických vztahů k lidem, kteří jsou citově nedosažitelní.
4. Vysoká sugestibilita, snadná ovlivnitelnost.
5. Sklon k sexuálně svůdnému nebo provokativnímu chování, vědomému i nevědomému.
6. Emoce vyjadřuje nepřiměřeně a teatrálně.
7. Fantazie o tom, že najde ideální dokonalou lásku.
8. Neschopnost zklidnit se ve stresu, ke zvládnutí afektu vyžaduje pomoc druhé osoby.
9. Emoce mají sklon spirálovitě stoupat mimo kontrolu, projevují se krajnosti smutku, úzkosti, zuřivosti, vzrušení.
10. Bojí se odmítnutí lidmi, na nichž mu/jí citově záleží.
11. Svou tělesnou přitažlivost do krajnosti využívá k získání pozornosti druhých lidí.
12. Sklon k úzkosti.
13. Sklon k volbě věkově, sociálně, intelektově nepřiměřených sexuálních partnerů nebo romantických partnerů.
14. Na stres odpovídá tělesnými příznaky (bolesti hlavy, zad, břicha, asthmatické potíže)
15. Vnímání je neurčité, "impresionistické", neschopnost soustředit se na specifické podrobnosti.
16. Vyhledává možnosti být středem pozornosti.
17. Emoce se střídají rychle a nepředvídatelně.
18. Pod vlivem silných emocí sklon k iracionálnímu chování, výrazný odklon od svého běžného chování.
19. Obává se samoty, vyvine velkou námahu, aby nedošlo k osamění.
20. Sklon nechat se vtáhnout do vztahů, kde je emočně nebo fyzicky zneužíván/a, a zůstávat v nich.

To be continued....pokračování příště rozměry osobnosti 

Tenhle protestsong je dost často opomíjený, ale stojí za to, dobrá písnička, Karel Kryl a Marta Kubišová jsou asi nejznámější "umělecké oběti" roku 68....navíc ty slova o základnách střel se hodí i do dneška.
"Také si myslím, že se na ni zapomíná. Píseň jsem objevil před pár lety a hned mne chytila. Když jsem se zaposlouchal do textů, zjistil jsem, jak je to tvrdě odsuzující text, na rovinu a bez žádných jinotajů."

Zdroj: Život s deprivanty, Základy stupidologie, STOUT, M. The sociopath next door. New York : Broadway Books, 2005.

Posttraumatická stresová porucha

Trauma resuscitace a stresová porucha obrázek ZZS v akci

Posttraumatická stresová porucha

Rozhodně se tématu nevyhýbejte, nikdy nevíte, kdy a jak do ní vlítnete taky, čeká na každém rohu - doslova. Co to s vámi udělá, čtěte v rozpravě autora. K článku použity odborné i vědecké závěry.
Tak jdeme na to.
Posttraumatická stresová porucha - rozklad a význam. Slovo po rozložení už napoví. Post = latinsky po. Trauma = zranění, úraz ! A dovodili jsme o čem to je.
Emergency - 1 nepředvídaná událost 2 případ nouze, naléhavá potřeba, naléhavost 3 náhlá příhoda

Lékaři začali pozorovat toto onemocnění nejprve u vojáků (1. a 2. světová válka) Tehdy to pojmenovali "bojová únava". Posttraumatická stresová porucha je stav dospělého člověka i dospívajícího i dítěte, kteří prožili traumatizující událost (bezprostřední ohrožení na životě, úraz a pod.)

Příznaky posttraumatické stresové poruchy

1. Opakované stresující vzpomínky na události (vizualizace myšlenek a vjemů)
2. Opakované, stresující sny v nichž se objevuje traumatizující událost, u malých dětí děsivé sny , zvané noční můra
3. Jednání a pocity, že se událost vrací (iluze a halucinace) při probouzení nebo požití alkoholu
4. intenzivní prožití stresu při kontaktu s podněty připomínající zraňující událost
5. Veškeré symptomy trvají déle než jeden měsíc
6. Duševní porucha se promítá do pracovního, sociálního i rodinného života pacienta. Klesá zájem o koníčky a oblíbené činnosti a mohou se objevit poruchy sebehodnocení a emoční strnulost. 
   

Terapie:
V současnosti se k léčbě používá psychoterapie a farmakoterapie. Co se týče léků, podávají se hlavně antidepresiva SSRI (selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu) a MAOI (inhibitor monoaminooxidázy). Ukázalo se, že podávání anxiolytik není tak úspěšné, přestože se také mohou v akutních případech používat. Jako první pomoc lze podat benzodiazepiny. Významnou roli v léčbě posttraumatického stresového syndromu hraje také placebo. Zajímavé bezesporu je, že podávání neúčinných látek je prakticky stejně úspěšné jako podávání běžně užívaných léků s guanfacinem či clonidinem.

Nejdůležitější je ovšem proces psychoterapie, neboť pacient se musí s nešťastnou událostí srovnat a začlenit se znovu do běžného života. Zde se poněkud liší přístup k dětem a přístup k dospělým. Děti totiž často trpí tím, že dospělí o jejich neštěstí nemluví, aby dítě snadněji zapomnělo. Potlačované emoce však způsobují napětí, se kterými se dítě musí v tomto případě vyrovnat samo. Vnitřně totiž chápe, že s ním rodiče, případně ostatní dospělí nechtějí o prožité události hovořit. Proto musí psychoterapeut dobře zanalyzovat situaci a zvolit správný postup léčby.

Psychoterapeutický přístup je založen na empatickém rozhovoru. U dětí se rozhovor skládá z těchto tří částí:
Otevírání – dítě prostřednictvím hry nebo kresby vyjádří podstatu traumatu; zvláště v předškolním a mladším školním věku jsou výtvarné projevy snadno čitelné, takříkajíc průhledné.
Trauma – postupně se přechází v rozhovor o události.
Uzavírání – představuje souhrn celé terapie, vyrovnání se s událostí; terapeut ujistí dítě o jeho bezpečí a o tom, že jeho pocity jsou pochopitelné a pouze přechodné.

Rozhovor s dospělými má poněkud odlišnou strukturu, přestože se opět dělí do tří fází:
Hodnocení současného stavu – se zaměřením na deprese, úzkost, znovuprožívání traumatu, úlekové reakce, apod.
Období před traumatem – s otázkami na eventuální psychické poruchy v rodině.
Diskuze o traumatu samotném.

Psychoterapeut by se měl snažit být empatický, klidný, příjemný. Občasnými a vhodně volenými otázkami se dostává k podrobnostem a rozebírá je společně s pacientem. V žádném případě nesmí vnucovat pacientovi své vlastní názory – naopak, pacient dojde k závěrům sám.
 Pacient by se neměl bránit emocím (vztek, bezmoc, pláč…), je vhodné jej podporovat v projevech citů, neboť zde je vynikající způsob zbavit se napětí a vnitřně si ujasnit svůj postoj k traumatu, případně později formulovat cíle do dalšího života.


#trauma #stres #placebo

ČESKO AKTUÁLNĚ: Řeč těla a diagnostika pravdy u člověka

Výrazná řeč těla a úsměvu Anny

ČESKO AKTUÁLNĚ: Řeč těla a diagnostika pravdy u člověka: "Tento článek má navazovat na informace (obecná část) tématu pěti pohledů na člověka k orientaci popření pravdy u člověka. Označeno jako lež v chování, pohledu, gestech a podobně.
Profesionálově jdou dál a učí se poznávat podle reakcí pohybů a chování výrazu agresivní a nebezpečné útoky při své práci. Je to náročné a pomůže aktivita, cvik a zkušenost. Zpracuji zde ukázku a názor:

Znaky potencionálního násilí mohou být dle neverbální komunikace (řeči těla) například prudké vychylování hlavy směrem dopředu ke zdůraznění výhružek a nadávek. Agresor může gesty provokovat, prsty nebo rukou vybízet, abyste šli k němu, přičemž tuto gestikulaci většinou doprovází krátké, často jednoslovné výhružky. Těsně před útokem agresor obvykle (pokud není dobře trénovaný) nasadí tvrdý výraz, zamračí se a zatne zuby. V posledním stádiu útočník zaujme bojové postavení, většinou takové, aby mohl pěstí zasáhnout váš obličej."

AMICUS RES: Postraumatická stresová porucha

Perský kocourek

AMICUS RES: Postraumatická stresová porucha: "Opakované stresující vzpomínky na události (vizualizace myšlenek a vjemů)
Opakované, stresující sny v nichž se objevuje traumatizující událost, u malých dětí děsivé sny , zvané noční můra
Jednání a pocity, že se událost vrací (iluze a halucinace) při probouzení nebo požití alkoholu
intensivní prožití stresu při kontaktu s podněty připomínající zraňující událost

Porucha se často projevuje poruchami spánku, soustředění nebo úlekovými reakcemi. Současně s PTSD se může vyskytovat i deprese, generalizovaná úzkostná porucha, OCD, agorafobie, depersonalizace nebo různé závislosti. Rozlišuje se akutní reakce na stres (příznaky trvají méně než 3 měsíce) a chronická PTSD (příznaky trvání déle než 3 měsíce)."

Deprese. Diagnostika a terapie prakticky

Světla noci ilustrační fotografie

Memory:

• Deprese je časté onemocnění, relativně snadno diagnostikovatelné a dobře léčitelné.
• Cílem léčby je zmírnění až vymizení příznaků deprese, předcházení relapsům a recidivám a zlepšení kvality života pacienta.
• Čím dříve se začne deprese léčit, tím lepší je její prognóza.
• Léky první volby u depresivních a úzkostných pacientů v ordinaci praktického lékaře jsou v současné době antidepresiva ze skupiny SSRI.
• Období, než se objeví znatelná úleva po léčbě, může trvat od 1 do 6 týdnů podle typu antidepresiva a individuální vnímavosti, nejčastěji však od 2 do 4 týdnů.
• Léčba deprese je dlouhodobá. Většina pacientů potřebuje užívat léky minimálně po dobu 6 - 12 měsíců.
• Stejně důležitá jako léčba vlastní depresivní epizody je i profylaxe relapsu a recidiv.
• Před nasazením léčby antidepresivy je nutno odlišit bipolární poruchu - její léčba patří do rukou specialisty.
• Nejčastější příčinou neúspěchu léčby je nedostatečná kompliance pacienta s léčebným režimem, nedostatečná dávka a délka léčby.
• Psychoterapie jako samostatná léčebná metoda může být účinná v léčbě mírné až středně těžké deprese.
Podpůrná psychoterapie prováděná PL je důležitou pravidelnou součástí medikamentózní léčby.

DIAGNOSTICKÝ POSTUP U DEPRESE
Diagnostika je relativně snadná, pokud na depresivní poruchu myslíme. Pacient ale často diagnózu deprese odmítá a hledá příčinu svých obtíží v somatickém onemocnění. Pokud nehrozí riziko z prodlení, lze pacienta postupně dovést k pochopení a přijetí pravé podstaty
jeho onemocnění. Od počátku je však třeba uznat skutečnost pacientových obtíží, aby neměl pocit nepochopení ze strany lékaře.
Anamnéza - je základem diagnostiky – zjišťujeme charakter a délku trvání příznaků, kdy poprvé, jaká je výkonnost, psychomotorické tempo, míru soustředění, schopnost komunikace, změny v oblasti sexuálního chování, chuť k jídlu, poruchy spánku, změny hmotnosti, přezkoumáme jeho medikaci s ohledem na riziko indukce deprese.
Nejčastější vstupní obtíže depresivního pacienta: bolest, únava, obava z vážného onemocnění, polymorfní hypochondrické obtíže. Při opakovaných návštěvách pacienta v ordinaci,
(>5 za rok) by měla být zvážena diagnóza deprese.

Rizikové faktory pro depresi v anamnéze:
- Chronická stresová zátěž nebo nedávná tragická událost a nedostatek sociální podpory
(úmrtí v rodině, ztráta/změna zaměstnání, rozvod, domácí násilí apod.).
- Předchozí výskyt depresivní epizody v anamnéze.
- Rodinná anamnéza depresivní nebo bipolární poruchy.
Fyzikální vyšetření by mělo být minimálně v rozsahu cíleného vyšetření zaměřeného na udávané somatické příznaky.
Základní laboratorní vyšetření: Krevní obraz, CRP nebo FW, základní biochemie sera a TSH.
Při stanovení diagnózy posuzujeme:
- závažnost
- přítomnost psychotických příznaků včetně mánie
- přítomnost somatického syndromu
- riziko suicidia
- komorbiditu psychického či somatického onemocnění
Diferenciální diagnostika:
- depresivní syndrom navozený psychoaktivními látkami a léky
- demence, depresivní pseudodemence
- bipolární porucha
- fyziologický smutek (je méně intenzivní, nebrání adaptaci na běžnou životní zátěž, má zjevnou příčinu, spontánně odezní do 3 měsíců)
- deprese u jiného psychotického onemocnění (např. schizoafektivní psychóza)

PŘEHLED ANTIDEPRESIV

TCA (tricyklická antidepresiva)
působí nepříliš selektivně na zpětné vychytávání noradrenalinu, dopaminu a serotoninu
SSRI
selektivní blokátory zpětného vychytávání serotoninu
SNRI
blokátory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu
SARI
serotoninoví antagonisté a blokátory zpětného vychytávání serotoninu (nefazodon, trazodon)
NaSSA
noradrenergní a specifická serotoninergní antidepresiva (mirtazapin)
NARI
blokátory zpětného vychytávání noradrenalinu (reboxetin)
NDRI
blokátory zpětného vychytávání noradrenalinu a dopaminu (bupropion)
SRE
stimulátory zpětného vychytávání serotoninu (tianeptin)
IMAO – A, B
inhibitory monoaminooxidázy typu A či B

Jiné léky s antidepresivním účinkem:
Benzodiazepniny alprazolam (Neurol, Xanax), lorazepam
Jako antidepresiva se nevyužívají vzhledem k možnosti vzniku závislosti. V léčbě depresivních
a anxiosních poruch mají však své důležité místo jako symptomatická léčba (sedace, anxiolyti-
kum) k překlenutí doby do nástupu účinku vlastního antidepresiva.
Buspiron
k léčbě deprese se nevyužívá
Galenika
Extrakt třezalky tečkované (Hypericum perforatum Linn) (JARSIN, ....) – má komplexní mechanismus působení a slabé antidepresivní účinky. Nesmí se podávat současně s antidepresivy.

FARMAKA S RIZIKEM INDUKCE DEPRESIVNÍHO SYNDROMU

Acyklovir
ve vysokém dávkování
Alkohol
Amfetaminové deriváty
Anabolické steroidy
Antikonvulzíva ve vysokém dávkování
Antipsychotika 1. Generace
Asparagináza
Baklofen
obyčejně po náhlém vysazení
Barbituráty
hlavně u dětí a starých lidí
Benzodiazepiny
po vysazení
Beta blokátory
v obvyklých dávkách
Bromokryptin
může přetrvávat týdny po vysazení
Klonidin
deprese může vymizet při prodlouženém užívání
Perorální antikoncepce zvláště ve vysoké dávce
Kortikosteroidy ve vysokém dávkování
Digitalis
Disopyramid
Disulfiram
bez souvislosti s reakcí na alkohol
H2-antagonisté ve vyšších dávkách, hlavně u starých lidí
Interferon alfa
Izoniazid
raritně
Levodopa
u starých lidí
Metoklopramid
raritně
Nifedipin
raritně
Nesteroidní antirevmatika
Fenylefrin
při nadužívání nosních sprejů
Prazosin
raritně
Reserpin
při dávce >0,5 mg/den
Sulfonamidy
raritně
Teofyliny při vysoké hladině v séru
Thiazidy po několika týdnech užívání

Patologie strachu a úzkosti QUOD SEQUITUR, FUGIO ...bezpečí jako životní hodnota má smysl i proto, že existuje nebezpečí a nejistota.

QUOD SEQUITUR, FUGIO, QUOD FUGIT, USQUE SEQUOR (Ovidius, Lásky)

Černá silueta ptáka nad lesem

Před tím, co za mnou jde, prchám, co uniká, sleduji stále
Definice strachu se často plete s definicí úzkosti. Toto překrývání významu snižuje výhody používání dvou různých slov k označení příbuzných, ale odlišných fenoménů. Freud (1917) například psal o reálném strachu a nereálném strachu – a ten druhý označoval jako úzkost. Přitom mezi strachem a úzkostí lze jasně rozlišovat, aniž bychom se museli uchylovat ke specializovaným technickým významům, odlišným od těch, které se používají v běžné řeči: strach můžeme chápat jako určitý způsob myšlení, úzkost jako emoci.

Jedna ze slovníkových definic strachu uvádí: „…děsivé rozpoznání něčeho, co může způsobit zranění, potrestat apod.“ (Webster’s New International Dictionary of the English Language, 1949).

 Jiný slovník definuje strach jako „možnost, že se stane něco obávaného nebo nechtěného“ (Standard College Dictionary, 1963). Je příznačné, že slovo strach (anglicky fear) je odvozeno od starého anglického slova, znamenajícího pohromu, nebezpečí (Oxford English Dictionary, 1933).
Tyto definice zdůrazňují význam strachu jako zhodnocení aktuálního nebo potencionálního nebezpečí. V tomto smyslu představuje strach kognitivní proces – na rozdíl od emocionální reakce. Konkrétní psychický proces zahrnuje všimnutí si, uvědomění si nebo očekávání, že se může stát něco nepříjemného.

Úzkost je na druhé straně definována jako „…stav emocionálního napětí…“ (Standard College Dictionary, 1963). Tento stav je charakterizován takovými přívlastky jako napjatý, nervózní, vyděšený, „roztřesený uvnitř“.
Pojem úzkosti často používají výzkumníci a kliničtí pracovníci k popisu stavů sahajících od mírného napětí na jedné straně až po děsivou hrůzu na straně druhé.

Mezi strachem a úzkostí nejsou ostré hranice. Jsou mezi nimi plynulé přechody. Je - li strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak úzkost - jde - li nám o maximální zdůraznění odlišností, může být relativně stálou vlastností osobnosti. Úzkostný člověk se v tomto případě cítí ohrožen, ale neví čím. Úzkostné osobnosti si zachovávají více méně úzkostné způsoby reagování za jakýchkoli podmínek. Úzkostnost může vzniknout na základě vrozených dispozic i za přispění silnějších psychických traumat - přetěžování nervové soustavy, konfliktní situace, nepříznivé sociální poměry apod.

Každý člověk se snaží zorganizovat si "svůj svět" tak, aby se v něm cítil bezpečný. Objeví-li se něco neznámého, co daný řád (pravidla, způsob myšlení, konstelaci životních podmínek) náhle naruší, vyvolá to pocity nejistoty, obavy, ale i úzkost a strach.
Mnozí vynikající duchové lidstva se stali oběťmi obav svých současníků proto, že hájili nezvyklé, nové, revoluční názory ve vědě, v technice i ve společenské praxi. I u dětí se objevují úzkosti a pocity ohrožení jako důsledek změn např. sociálního prostředí.

Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd. Ostatně bezpečí jako životní hodnota má smysl i proto, že existuje nebezpečí a nejistota.

Náš svět má v závislosti na celkové úrovni našeho poznání určitou kognitivní strukturu. Nejasná a prázdná místa se snažíme zaplnit. Úroveň tohoto zaplnění odpovídá našim zkušenostem a znalostem, úrovni společenského poznání, našim pověrám, předsudkům atd. Platí, že nějaké vysvětlení, nějaké zaplnění bílého místa je lidem milejší než žádné, poněvadž z "likvidace" (i když jde jen o likvidaci domnělou) nejasnosti a mnohoznačnosti těžíme snížení hladiny úzkostnosti. Zejména tehdy zapadne-li znakové vysvětlení harmonicky do celého rámce našich představ, postojů a zájmů. V návaznosti na výzkum vrozených orientačních reakcí, které se u vyšších živočichů projevují zaměřením receptorů na neznámý nebo nezvyklý podnět dospěli někteří psychologové k názoru, že mírná nejistota (nejistota ve smyslu otázky "co je to" nebo "co se to děje či bude dít"( optimálně mobilizuje zvídavost), tj. orientačně pátrací aktivitu.
V situaci, kde žádná nejistota neexistuje (nic nového žádné překvapení), aktivační úroveň je nízká, ochabuje zájem a pohotovost k akci. Je-li naopak situaci příliš nejistá, nepřehledná, inklinujeme k úniku, cítíme obavy a úzkost.

Strach i silnější úzkost jsou prožívány jako škodlivé, nepřijatelné, trýznivé napětí, často s více či méně výraznými pocity nepříjemné tísně v srdeční krajině nebo kolem žaludku. Strach i úzkost nás zneklidňují, vyvolávají v nás tendenci k reakcím averzivního typu (útěk, úhyb, odvrat), které jsou funkčně neslučitelné s činnostmi jiného, nikoli averzivního typu.
Pohotovost k averzivním reakcím je atributem všech emočně negativních reakcí. Averzí však nemusí být jen útěk či úhyb.

Tělesným pohybem vyjádřená averze bývá v dnešních podmínkách života nahrazována různými symbolickými a vnitřními modalitami úhybu.


Negativní emoce mohou aktivovat chování, které není přímo útěkem, nýbrž jen náznakem úhybů.

Svět civilizace a nemocí Civilizační choroby pohledem psychiatra

MUDr Radkin Honzák

 Civilizační choroby pohledem psychiatra
Máme stejnou genetickou výbavu, jakou měl paleolitický člověk, který se pohyboval původně po savanách, živil se listím, bobulemi, žouželí, občas něco ulovil a jak dokazují archeologické nálezy, nepohrdl ani mršinami. Byl urostlý, v průměru 170 cm vysoký a protože živočišnou potravu pojídal s kostmi, byl i dobře zavápněný. Patrně netrpěl žádnými civilizačními neduhy a již před 15 000 roky se začal přátelit se psy, jejichž přítomnost a přízeň mu dodnes zvyšuje plazmatické koncentrace hormonu důvěry - oxytocinu.

Pak přišel neolit s vynálezem zásob, pěstováním kulturních plodin a pastevectvím, vytvářením větších aglomerací v úrodných oblastech (až do jejich „vybydlení“ s nutností hledat nové lokality) a v důsledku toho i s komplikovanějším sociálním rozčleněním. Pěstování obilí vyhubilo velkou část populace trpící závažnou formou lepkové intolerance, války, hladomory, epidemie, klimatické změny a přírodní katastrofy si také vybraly svou daň. Za prozatím nejasných okolností Cromagnonský člověk vymazal z knihy živých neandrtálce. Lidstvo přežilo několik nepříznivých období, kdy se počet jeho příslušníků pohyboval na hranici možného vyhynutí, nicméně díky své agresivitě, inteligenci a schopnosti adaptace posléze zaplevelilo celou Zemi.
Začalo také žít v podmínkách, pro které nebylo stvořeno. Napadá mě ryze akademická otázka, zda vyšší výskyt depresí v polárních oblastech s nepřirozeným světelným režimem, nemohl být vlastně modelem první civilizační choroby. Protože: o čem jsou civilizační choroby? Podle mne o tom, že člověk, který sám sebe pyšně označil za tuplovaně rozumného (Homo sapiens, sapiens), žije v rozporu se svým fyziologickým nastavením, se svou přirozeností, se svými reálnými možnostmi, z velké části determinovanými geneticky, a to až za hranicí schopnosti přizpůsobit se. To platí jak o nadměrném přísunu čehokoli nutného a potřebného, tak o jeho nedostatku. Navíc si tohoto rozporu nemusí být vědom.

Zatímco člověk byl docela dobře vybaven k tomu, aby vzdoroval nepříznivým biologickým podmínkách (vyplývá to jednoznačně ze skutečnosti, že je zatím všechny přežil), je otázkou, jak dalece je připraven a schopen čelit psychosociálním tlakům a k nim přistupujícím biologickým zátěžím, které si sám připravuje (např. přelet přes časová pásma). Všechny tyto okolnosti se pokoušely od nepaměti regulovat nejrůznější mytologické, náboženské, filozofické, či právní systémy se svými výklady, kodexy a vymáhanými předpisy. Vesměs marně.

Jako celostně biopsychosociálně uvažující psychiatr neodděluji „tělo a duši“, takže za civilizační problém považuji nejen neurotické obtíže, ale také třeba obezitu a její zrcadlový obraz, mentální anorexii, protože ačkoli neolit nepamatuji, neboť jsem se narodil trochu později, jsem přesvědčen, že tyto problémy se tehdy nevyskytovaly; dnes se na jejich řešení psychiatrie podílí a nikdo nepochybuje, že mezi psychosomatické civilizační choroby patří. Na druhé straně už naprosto bezpečně vím, že během druhé světové války, kdy byl podstatně omezen přísun potravy, v našich zemích významně poklesl výskyt obezity i cukrovky. Dokonce ani mentálních anorexií nebylo tolik.

Pokud se týče „velké psychiatrie“ zaměřené na psychózy, mám za to, že v této oblasti se civilizace žádným výraznějším způsobem nepodepsala, o čemž svědčí výsledky discipliny označované jako transkulturální psychiatrie, jež se rozvíjí více než jedno století. Původně se jednalo o sběr kuriozit a přední psychiatři, když se nasytili na domácí scéně, jezdili sledovat, jak vypadá fenomén šílenství jinde ve světě. Objevili tak mnoho podivuhodných klinických projevů, od amoku, přes koro, hexe, spells, windigo, negi-negi, dhat, piblokto, susto, latah a další. Nicméně od 60. let minulého století Ari Kiev jako první mapoval svět křížem krážem a konstatoval, že přes rozdílné etnické, klimatické, ekonomické, sociální a další podmínky, schizofrenie se vyskytuje ve všech sledovaných oblastech přibližně u 1 % populace a melancholie (tak se tenkrát označovala těžká depresivní porucha) u 6 %.

Jestliže byla v 70. letech v USA zjištěna schizofrenie u 4 % pacientů, byla to jen a jen chyba diagnostiky, která se od té doby zásadním způsobem zpřesnila (jen pro ilustraci, v jednom výzkumném projektu z té doby byla schizofrenie definována určitými příznaky s poněkud surrealistickým dodatkem: …a na její diagnóze se shodnou tři zkušení psychiatři). Ve vztahu k narůstající dlouhověkosti přibývá demencí, což je a ještě více bude velký problém. Ostatní psychické poruchy byly dílem místního folklóru, který byl lokálně dost stabilní, místo od místa se však významně lišil. Výkladový model se však shodoval: jednalo se většinou o reakce na nezvládnutý stres, které se manifestovaly poruchami vnímání, prožívání a chování, jež přerostly tolerovaný sociální rámec té které kultury. Tedy také o civilizační choroby.

K bouřlivým a dramatickým projevům staré egyptské a posléze starověké, středověké a moderní evropské civilizace patřila hysterie, popsaná již v papyru Kahun (přibližně 1800 př. Kr.): „žena, ač čivy zdravé má, nevidí, ač údy zdravé má, pohnouti jimi nemůže“. To byly hysterické obrny, jak senzorické, tak motorické. Završením a korunou klinického obrazu byl velký hysterický záchvat podobající se epileptickému grand mal s tonicko klonickými křečemi, s tím rozdílem oproti skutečnému, že postižená osoba se ani nepomočila, ani nepokousala, ale končila vypjatá v „opistotonu“ (hysterický oblouk) opřená o podložku jen patami a zátylkem. Egyptští lékaři připisovali tento stav děloze, která se utrhla ze svého místa a putuje po těle, kde způsobuje všechny obtíže.
 Tuto koncepci převzala také antika, která poruše podle dělohy (hysteron) také dala jméno. Nejběžnější léčebné postupy spočívaly ve vykuřování dělohy (ještě na konci 19. století se prodávaly pesary pro domácí vykuřování), doporučování různých typů životosprávy, ale především sexuálního života a těhotenství. Omočil si i Platón, který rozhodl, že „děloha je zvíře, které si přeje být oplodněno“.
Středověk s návratem k démonologii usoudil, že pacientky jsou posedlé ďáblem a spolehlivým prostředkem k jeho vymítání byla vaginální soulož. V Itálii dokonce existovaly mužské mnišské řády, které to měly v popisu práce, což za epidemií této poruchy, muselo být náročné povolání. Doba osvícenská považovala tyto příznaky za poruchu morálky, teprve francouzský neurolog Charcot stanovil diagnostické rozdíly mezi epileptickým a hysterickým záchvatem a jeho žák, Sigmund Freud, došel k závěru, že se jedná o potlačené sexuální trauma a léčil je svou metodou - psychoanalýzou. Vždy se však jednalo o zřetelnou psychickou či psychosomatickou manifestaci diskomfortu, frustrace, traumatizace, nepohody a dalších subjektivně nepříjemných pocitů a emocí. To už není o biologii, ale o psychosociální oblasti.

V době, kdy jsem studoval, patřila diferenciální diagnóza mezi epilepsií a hysterií do základu pregraduálního studia a když jsem nastoupil do psychiatrické léčebny, vídal jsem čerstvé případy hysterie několikrát týdně. Kromě uvedené symptomatologie se objevovala ještě pestrá paleta nejrůznějších tělesných bolestí bez příslušného organického nálezu, několikrát jsem narazil na pacientku s „falešným těhotenstvím“ (falešnou březost mohou mít také mohou mít chovné fenky psů, které tak dokazují, jak se „sblížily“ s člověkem), vesměs šlo však o dramatické prezentace, přehánění emočních projevů a manipulační tendence. Pokud jde o femininum uváděné v těchto souvislostech, je to o většině; nicméně muži touto poruchou trpěli také, to věděl již Galenos. Cum grano salis lze sumárně říci, že se jedná o osoby, které nezvládly problémy svého života a řešily je podvědomě „útěkem do nemoci“.

Tato „choroba-nechoroba“ v posledních dvaceti letech téměř zcela vymizela, spolu s ní také dramatické průběhy nejrůznějších kuriózních nemocí (což transkulturální psychiatři přisuzují nastupující globalizaci) a vše se rozplizlo do obrazu lehkých a ne zcela jasných, mdlých a nemastných - neslaných depresí, jejichž prevalence se odhaduje na 18 % (oproti 6 % těch skutečně těžkých) a především do skupiny „somatizačních (funkčních) poruch“, kdy pacienti si stěžují na nejrůznější obtíže, pro které lékaři marně hledají jakýkoli organický podklad. Těchto nemocných je přibližně 25 % v čekárnách praktických lékařů, u gastroenterologů je jich plná polovina (již Franz Alexander napsal, že břicho je nejzvučnější rezonanční deskou emocí) a v rámci dualistického modelu medicíny - nemoc je porucha provozu „rozumného stroje“ - se dožadují dalších vyšetření, které by tuto poruchu odhalily, přestože skutečná příčina leží především v psychosociální oblasti, ale do jejího řešení se nikomu nechce.

Krutým příkladem skutečné civilizační nemoci je stresový infarkt, který namodelovali již před padesáti roky u primátů vědci v Suchumi, který shrnuji s omluvou za antropomorfickou terminologii a určitou simplifikaci. Primáti žijí v tlupě, která má čitelné sociální uspořádání: v čele stojí „král“, nejzdatnější samec, který tlupu vede a má všechna práva. Nikdo se nedotkne potravy dříve než on, totéž platí o jeho vztazích k samicím a ostatních privilegiích. Také agrese se šíří shora dolů. Na krále se tlačí skupina „šlechticů“ pretendujících na trůn a na periferii je „proletariát“ - skupina nejohroženější ztrátami v boji a nedostatkem potravy. Vyroste-li některý ze šlechticů natolik, že si troufne na vedení, vyzve krále na rituální souboj. Vítěz bere vše, poražený se zařadí mezi šlechtu. Vědci vzali krále a umístili ho do malé klícky, kde musel sledovat, jak „nespravedlivě“ se zmocnil jeho nástupce trůnu, zatímco on přišel o všechny výsady. Polovina takto ponížených vůdců dostala infarkt, část z nich na něj zemřela.

To je příběh o ztrátě statutu, ztrátě moci. V přírodních podmínkách se podobná situace pochopitelně neodehrává, v komplikované lidské společnosti však patří mezi běžné. Přitom nemusí jít vždy jen o „moc“, přestože ta patří mezi vysoko ceněné kvality. Jde o celý hodnotový systém a o míře lpění na jeho jednotlivých prvcích. Další prioritou bývá majetek, a to, co není většinou vědomě doceňováno, co však má svou vysokou cenu, jsou mezilidské vztahy. Člověk byl stvořen do smečky a kvalitní vztahy jsou základem jeho sociální pohody a jistoty.

Vedoucí pseudofilozofií současné společnosti je bezbřehý konzum (o tom, jak je to ve skutečnosti s jeho limity, je také současná krize). Skutečný smysl života se kamsi vytrácí. Nasazení při honbě za dosažením stanovených cílů a výsledků a naopak frustrace při jejich nedostatku či ztrátě, může přesáhnout limit fyziologických mezí a z pouhého zrychlení tempa a následného zklamání přerůst až do stresové reakce. Stres není jednoznačně škodlivý a v boji o biologické přežití byl naprosto nezbytný. Protože je však určen k záchraně holého života, vybírá si také velkou daň. Je především metabolicky nesmírně náročný, přetěžuje určité řízené systémy a naopak vypíná ty, které nejsou bezprostředně významné pro boj nebo útěk, nebo pro přežití za krajně nepříznivých okolností, především imunitu. A tak, co bylo výhodné v boji s medvědem, je jednoznačně škodlivé, honím-li se do úpadu za dosažením kariéry, peněz, luxusního zboží, zájezdu na Maledivy, mezitím si naruším základní mezilidské vztahy a nakonec jsem zklamán z výsledků, jež neodpovídají mým původním představám.

Klinický obraz a vyústění nemocí se odvíjí od přetěžovaných systémů. Permanentní adrenergní aktivace zrychluje srdeční akci, zvyšuje krevní tlak i agregabilitu destiček, zhoršuje spánek, což se odrazí ve zhoršení denního výkonu a nutnosti je překonávat s větším úsilím, event. dopingem a původně vratné změny v systému se zvolna fixují. Klasický hypertonik z ulice přichází k praktickému lékaři, když ho začne bolet hlava - a to už se hodnoty jeho TK pohybují v pásmu vysoko nad normu, ani jeho koronární řečiště nebývá v optimálním stavu. Celostní přístup by měl spočívat nejen v aplikaci příslušných farmak, ale také v probrání a úpravě životního stylu. Do toho si však pravý workholik mluvit nedá. Analogické problémy vyvstávají při nefyziologické převaze parasympatiku a ty se pak odrážejí především v trávícím systému.

Shora zmíněná obezita s následným rozvojem diabetu II. typu patří k typickým psychosomatickým civilizačním neduhům. Nejde totiž jen o prostou skutečnost, že máme dostatek energetických zdrojů, ale především o skutečnost, že s nimi neumíme zdravě nakládat. Nehoruji pro návrat k bobulím a žouželi, děsí mě však agresivní reklamní kampaň na sladkosti cílená již na děti, které se podle ní bez svého oblíbeného BLEBLEBLE nemohou přece obejít. Přičteme-li k tomu nedostatek pohybu a vysedávání u monitorů, není se co divit, že nám roste generace osteoporotických tlouštíků, z nichž část se v pubertě rozhodne pro opačný extrém a začne hladovět. To je výsostně psychosomatická problematika, která tu ještě před půlstoletím nebyla.

Schéma všech problémů je přehledné a srozumitelné:
- nepohoda v psychosociální oblasti vyvolává negativní emoce (a zde je nutno si uvědomit, že emoce jsou biologické procesy se svým specifickým odrazem ve vědomí ve formě pocitů). Objevují se tak první symptomy diskomfortu. Regulace může sloužit k úpravě stavu, častěji však k silovému, většinou zkratkovému, překonávání problému. Aktivace řídících systémů vyvolává tělesné reakce, které mohou být už interpretovány jako chorobné příznaky (tachykardie, zvýšené svalové napětí ústící až do cefalgií a bolestí dolních zad), což mobilizuje úzkostnou odpověď, která celý cyklus zpětnovazebně posíluje. Místo úpravy životosprávy nastupuje cesta za rychlým, ale zároveň nejrizikovějším řešením: samoléčba nejčastěji ve formě „sousedské výpomoci“ nějakým anxiolytikem. Druhým krokem je vyhledání lékařské pomoci. Praktický lékař nemá čas, ani erudici na rozplétání klubka psychosociální problematiky a tak místo toho, aby se zaměřil na nemocného, začne „léčit nemoc“. Když jsme nabídli výcvik v psychosomatice praktickým lékařům, dozvěděli jsme se, že jej nepotřebují, protože absolvovali minimum z psychiatrie. Ale psychiatrie tyto problémy bohužel většinou neřeší.

Kromě hamižnosti, lenosti a nadměrnému konzumu je další příčinou civilizačních poruch rozbití přirozeného biorytmu. Antické Řecko rozlišovaly dva typy času: Chronos, rovnoměrně plynoucí kupředu a Kairos, „čas k něčemu“. Byly dny Apollónské a dny Dionýské. Snad ještě výstižněji a přitom poeticky zachytil tuto skutečnost autor knihy Kazatel. Po celá tisíciletí člověk ve dne pracoval a v noci spal, rok byl rozdělen do smysluplných cyklů harmonizujících s přírodním děním. Třeba Lucky (13. prosince), které za zpěvu nenáročného textu: „Jdu, jdu, jdu, noci upiju“, obcházely všechna stavení, byly jakési kontrolorky a jestliže našly někde neuklizený kolovrat, rozbily jej a přízi potrhaly. Kolovrat měl stát již na půdě a doba měla být vyhrazena duchovní přípravě na Vánoce. Dnes nám Vánoce začínají v obchodních řetězcích již v září a za stálého bombardování Rolničkami tam můžeme nakupovat až do tří do rána.

Žárovka převrátila naše noci v jasné dny (a tak trochu s Orwellem: v místa, kde není stínů) a další požehnání zvané virtuální realita umožnilo, že v tuto dobu nemusíme jen pracovat, ale můžeme se přímo nezřízeně bavit. Na světelný smog si nestěžují jen astronomové, ale také lidé s křehčí strukturou spánku. Na druhé straně, sleduji-li spánkový režim svých pacientů, docházím k závěru, že člověk skutečně vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost. Přelety časových pásem poznamenávají zdraví leteckého personálu a podle slavných Parkinsonových zákonů lze tak bezpečně hubit také stárnoucí šéfy. A není jenom jet-lag, stačí pomatené převážení téhož zboží z jednoho konce Evropy na druhý, počet těžce zraněných a mrtvých na silnicích není statisticky zanedbatelný.
Z ničím nekroceného hedonismu vyrůstá u nás v posledních dvou dekádách rozsáhlý a zatím vůbec neřešený problém: drogová scéna (vznešeně: závislost na psychotropních látkách). Její regulace patří více do sociální sféry, nicméně její následky těžce odnáší medicína. Ale to je téma na samostatné pojednání.

Lidská práva jsou vzácná komodita. Prosadí-li jejich zastánci další bezbřehé rozšiřování „práva na všechno“ bez odpovídajících povinností, lze při lidské chamtivosti očekávat jednosměrný vývoj směřující k uspokojování nikoli Aristotelských potřeb, ale stále narůstajících přání, jejichž uspokojování bude čím dál, tím problematičtější. Špatné sociální zakotvení v neúplných nebo šíleně kombinovaných rodinách je ideálním podhoubím patologie. Z části neuspokojených se stanou anarchisté nebo extrémisté, nepřizpůsobiví občané, členové sekt, nebo „nemocní civilizačními chorobami“. Sociologicky tento vývoj popsala až do konečných fází ve slavné oberlinské přednášce Hannah Arendtová. Po pádu přirozené autority přichází ke slovu demokratická společná shoda, pokud se neudrží, nastává anarchie přecházející v násilí a tuto situaci pak řeší diktatura se svými jednoduchými recepty na všechno. Z tohoto rámce se medicína nevyvlékne, ale dobře jí tam rozhodně nebude (viz program T44 spočívající v likvidaci „méněcenných“ osob německými lékaři, nebo sovětské zavírání disidentů do blázinců).

Nemá-li medicína bezbranně přihlížet a pasivně se tak podílet na sociální degeneraci, jejímž jedním symptomem jsou i civilizační choroby, měla by se postavit mimo konzumní proud dirigovaný farmaceutickými společnosti a jasně a nekompromisně vymezit, co do její kompetence patří, a co ne (například implantace silikonů by nemusela patřit mezi život zachraňující výkony!). Jinak nezbývá, než souhlasit s myšlenkou, že už jen nějaký Bůh to může zachránit.

Praha – 1. srpna 2009 MUDr. Radkin Honzák, CSc.

Zdroj: Osobní příspěvek autora MUDr. Radkin Honzák, CSc. pro web Medicina.