 |
| Dětské hry a schody bez starosti |
Pokud je to infekce, tak antibiotika. Když je to strach, tak antidepresiva. My to potlačíme, ale ta bolest ani ten strach nejsou nemoci jenom příznaky.
Naprostá většina pacientů v ordinaci svými nemocemi, a je úplně jedno jakými, podvědomě sděluje: Pane doktore, já jsem v životě nešťastnej, udělejte něco, abych byl zase šťastnej.
Ale od toho tady není medicína. Medicína není určená k tomu, aby činila lidi šťastnými. O štěstí se musí každý zasloužit a postarat se o něj sám. Já jim mohu taky napsat antidepresiva, ale chemické štěstí jim opravdovou úlevu nepřinese. Je to skutečně jenom odložení řešení jejich nešťastné životní situace.
V tomto je naivní spoléhat na medicínu. Lidé nechápou, co se to s nimi děje a necítí se, jsou smutní, protože nevidí naději. Nevidí, co se děje ve společnosti, rezignují a přicházejí hledat řešení do ordinace.
Já jsem se o tom bavil s kolegyní na psychiatrii. Říkala, že antidepresiva by se už mohla vydávat někde v samoobsluze, že na to nemusela studovat medicínu.
Lidé, kteří trpí v současné době úzkostmi, depresemi a strachem, tedy těmi obrannými reakcemi, tak jejich organismus ještě vzdoruje. Je to zpráva o tom, že ještě něco cítí, nejsou úplně zlomení a tím společenským systémem zdevastovaní.
Zatímco ten, kdo je na tento společenský systém adaptován, tak je v podstatě postižený. On je nemocný, protože když se adaptujete na něco patologického, tak se stáváte součástí té patologie. Úzkostní a depresivní lidé jsou v podstatě ještě vzdorující, bojující a hledající, ale zatím moc nenacházející. Je to ale určitá naděje.
Až porazíte poslední strom, až otrávíte poslední potok, až vylovíte poslední rybu, tak zjistíte, že peněz se nenajíte.
Zdroj: psychosomatické memento a sociální sítě
